Ani vláda, ani policie, dokonce ani sociální sítě; jen naše vlastní neukázněnost
Nesnáším telefonování. Odmalička. Mluvit s někým, koho nevidím, mi způsobuje třasavku. Nepřeháním. Nejsem pouhým sluchem schopná odhadnout souhlas, odmítnutí, ironii… Takže, když hovor skončí, donekonečna si přehrávám jeho pasáže a uklidním se teprve, když se s adresátem hovoru setkám a vidím, jak se na mě tváří. V mém věku a při mých pracovních zkušenostech je to dost úsměvná úchylka, ale zkrátka to tak mám. Když telefonovat musím, obvykle si taky musím poručit, říct si „Nebuď srab!“…
Když se chci někomu omluvit nebo mu říct něco nepříjemného, obvykle to radši napíšu. Vyhnu se tím stejnému – často iracionálnímu – strachu z bezprostřední reakce. Prostě to odešlu a doufám, že to padne na úrodnou půdu a vůbec to prostě dobře dopadne. A to už vůbec nemluvím o milostných záležitostech, tam ta hrůza z odmítnutí vydá na celé romány; někdy i ve verších.
S příchodem mobilů jsem si okamžitě zamilovala SMS, které mě aspoň částečně zbavily nutnosti telefonovat. Sociální sítě to v tomhle ohledu dotáhly ještě o kus dál. Když člověk chce, může na dálku komunikovat téměř výhradně písemně.
Jéééénomže to není zadarmo. Na jedné straně to otevírá prostor nám, srabům, stydícím se komunikovat – a tak komunikujeme, jéje, my tak komunikujeme… Jak jsme nikdy v životě nekomunikovali. A sítě nám k tomu dají pěkný futrál, vypadá to skoro jako by to psal nějaký profík, paráda.
Na druhé straně – když někdo něco opravdu umí a něčemu rozumí, nepozná se to hned. Jeho tajmlajna vypadá stejně jako naše. Je obrovsky jednoduché podlehnout dojmu, že jsme si tu rovni ve všem. A nejen to. Když už jsme se jednou osmělili, z nějakého důvodu jsme čím dál smělejší. S doktorem věd klábosíme o jeho odbornosti, jako bychom spolu chodili na pivo, dokud si pro jistotu nezamkne zeď. I ten kovid nám v tom hodně rozepjal křidýlka, protože ve společném nebezpečí padlo hodně zdí a tak nějak zůstaly padlé.
K přátelům, které jsme nikdy neviděli, se chováme stejně, jako k přátelům „živým“, k přátelům našich přátel jsme oráchlí, jako by to byli skutečně přátelé našich přátel z fotbalového mužstva nebo countryové sleziny po čtyřech pivech. Ano, přeháním to schválně, ale ta rozlišovací schopnost, co si ke komu můžeme dovolit, se na sítích opravdu lehce stírá.
A pak, je v tom asi nějaký mindrák, nějaký kus specifického srabství, na síti si troufáme daleko snáz než v reálu někomu říkat že je to či ono, hlupák, negramotný, pravičák, extrémista, troll (to je zcela specifické nářadí napříč všemi „názorovými bublinami“), placený těmi či oněmi, zkrátka nikde na světě, v hospodě, na poli, ve škole nebo v parlamentu si žádný živý člověk nelajsne být s něčím tak rychle hotový, jako v bezpečí sociální sítě.
Chybí nám kontext, hlubší znalost věci, ale hlavně nám chybí trocha soudnosti. Skáčeme na veškeré háčky v diskusích i na zdech přátel, jako bychom neměli nic důležitějšího ani zábavnějšího na práci.
Přestala jsem na sítích diskutovat téměř úplně. Jsem vděčným konzumentem stránek o muzice a výtvarném umění a s velkou úctou a potěšením čtu vyjádření lidí, jejichž práce a moudrosti si dlouhodobě vážím. Vděčně se nechávám informovat o dění ve válečných zónách nebo jiných mně nepřístupných světech a komentuji většinou díkem. Když chci na síti informovat o něčem, co považuji za důležité, vypínám komentáře – nejde mi o to, abych rozproudila diskusi na síti, jde mi o to, abych předala informaci, případně podnítila úvahu, dopad je pak už na čtenářích – a většinou není důvod k tomu, aby byl okamžitý nebo aby se projevil právě na síti. Totéž dělám na webu – komentáře jsem zrušila. Ano, zvedají sledovanost, ale ze špatných důvodů. Bez okamžitých komentářů se obejde KAŽDÝ příspěvek.
Na pravidlech se lidi budou mezi sebou muset dohodnout – a nebude to žádná legrace. Bude to bolet, dojde k omylům a nespravedlnostem, přesto je to nutné. Ale největší hrozbou pro svobodu slova jsme my sami. Dokud se nenaučíme ovládat i na síti tak, jak jsme se to jakž takž naučili v reálu, svobodu slova si nezasloužíme.
kachny
P. S. S velkým díkem Viktoru Janišovi připojuju text Karla Čapka na tohle téma:
Zákony a hloupost
Právě se nadělalo dosti hluku se zákonem na ochranu republiky. Byl nazván „zákonem náhubkovým“; pravilo nebo křičelo se, že je to znásilnění politických svobod, konec volnosti slova a tisku, a jiné, ještě horší věci. Dobrá.
Lze si ovšem představit daleko drakoničtější zákony na ochranu nynějšího politického řádu; lze si je představit ještě liberálnější; ale kdyby byly sebe lepší a blahovolnější, je docela dobře myslitelný případ, že se s nimi někdy utká některé z nejlepších hnutí lidstva; že jimi bude vázáno nebo umlčeno nějaké překrásné a osvobozující slovo; že i ten nejpružnější zákon bude železným poutem nějaké budoucí mladé a životné myšlence. Bude-li zas jednou chodit Kristus Pán po světě, je možno, že bude mít potahování s úřady pro své veřejné projevy; narodí-li se ještě jednou Žižka, bude možná sedět šest až deset let pro ozbrojené povstání; Harmodios a Aristogeitón dostanou místo pomníku na Akropoli dvacet let těžkého vězení (vzhledem k svému mládí a dosavadní zachovalosti). To vše je možné, neboť zákon je tvrdý; ale –
Ale tím hůře, je-li nutný. Svoboda slova je pěkná věc; míň pěkné je, že přitom je – mimochodem ovšem – také svobodou žvanění a drzosti. Svoboda tisku je krásná a drahocenná věc; bohužel, že přitom je také svobodou lhaní a sprostoty. Z osobního přesvědčení jsem pro naprostou svobodu tisku; ale čtu-li někdy ty nebo ony noviny, cítím proti vlastním zásadám, že tohle či onohle by se přece jen nemělo pouštět na světlo denní, ne proto, že je to příliš statečné, ale proto, že je to příliš pitomé. Volnost slova, ano! volnost pro každou velkou, a třeba divou, a třeba drtivou myšlenku; ale co nás přitom ochrání před volnou a surovou hloupostí? Volnost mínění, zajisté! ale co nás uchrání před omezeností a zdivočilostí fanatiků kterékoliv politické polopravdy? Volnost politické akce, bravo! ale – znamená to i volnost šílenství či bídnosti?
Divokost, hloupost, bezohlednost v politickém životě, ta konečně nemůže zůstat neomezená. Jsou huby, které nemohou běhat bez náhubku; kde je vzteklina, musí být kontumace. Náhubky se nevynalezly proti lvům, nýbrž proti něčemu jinému; dává-li je náhubkový zákon také lvům, je to sice trapné, ale nutno uvážit, je-li toho času dosti důvodů na kontumaci. A tu je až divné, že nikdo z těch, kdo prudce protestovali proti ZOR, nešel na věc z téhle stránky. Každý se zásadně oháněl volností a svobodou; nikdo však nevstal, aby řekl: „Vždyť toho, odpusťte, není třeba; u nás jsou politické mravy tak mírné, všechny veřejné akce tak důvodné a nenásilné, nikde žádné úklady a podkopy, všechno nabíledni, zkrátka kampak na nás s takovou flintou? Lidi, vždyť u nás nikde a na žádné straně, v žádném popisném čísle, na žádném konci vesnice není nikoho a ničeho, co by se musilo nějak vázat nebo mít na mušce nebo ozákonit nebo ochraňovat. Zkrátka poměry jsou u nás nesporně lepší, než jak předpokládá ten váš zákon.“ To neřekl nikdo. A byl by to nejsilnější argument.
Každý zákon má dva konce. Kolik velkých umělců už mělo úřední tahačky pro otázky mravopočestnosti! a budou je vždy mít, pokud bude nutno se chránit proti řemeslné pornografii; a vidíte-li, jak hloupé a hrubé svininky se tisknou i hrají, zdá se vám někdy cenzura až příliš blahovolná. Každé zneužití svobody je zárodkem omezení svobody; vlastními otci zákonů jsou lumpové, a nikoliv právníci.
Zákon na ochranu republiky je zásadně nesympatický, je dokonce trapný; avšak trapný je skutečnostmi, které jej vyvolaly. Ti, kdo jej tak tuze odmítají, mluví o jeho následcích; nemluví o jeho příčinách. Pravda: snad někdy bude náhubkem velkému aktivnímu člověku; ale co se má zatím dělat s malými, lhoucími, střílejícími, štvoucími, pletichářskými, korumpovanými nebo omezenými fanatiky? – A že takových je dost, už laskavě dosvědčíte; čím tedy jinak ucpat tu širokou mezeru v rozumu a slušnosti, která se otvírá všude tam, kde jak se říká – „vysoko planou politické vášně“?
Špatný svět musí mít nepěkné zákony.
Karel Čapek, Lidové noviny 18. 3. 1923