Od svých osmnácti let jsem se stěhovala desetkrát, takže obsah termínu “domov” se u mě dost často měnil. Někdo moudrý ale určitě někdy řekl, že domov je pocit, ne místo. Dnes bych proto chtěla napsat o jednom místě, kde se sice nesprchuju ani nespím, ale mám pocit, že poznám, když se na stěně vymění obrázek. Doslova, chci totiž napsat o čtvrtém patře Veletržního paláce.
Poslední týdny byly pro mě hodně hektické a do svého aktuálního opravdového domova s postelí a knihovnou jsem se víceméně chodila jen vyspat a převléknout. Příležitostí na zastavení příliš mnoho nebylo, klidu se mi ale přesto spolehlivě dostalo právě mezi obrazy v Národní galerii. Budově “Veletržáku” se vyčítá, že ji galerie neumí pořádně naplnit a impozantní prostory zejí prázdnotou. To je možná pravda, byť s prosincem se otevřelo hned několik nových výstav a prostorů, ale kritizovat umí každý. A já to dnes dělat nebudu.
Výstava ve čtvrtém patře se jmenuje Umění dlouhého století. A zmíněné “století” je opravdu dlouhé, protože ve skutečnosti pokrývá století tři. Vystavovaná díla jsou z let 1796 až 1918. První datum symbolizuje rok založení spolku Společnost vlasteneckých přátel umění, jejíž Obrazárna se stala předchůdkyní dnešní Národní galerie. Rokem 1918 pak skončila čtyřletá jatka Velké války, která (doslova) hodila granát do dosavadní podoby světa. Výstava je rozdělená do tří tématických celků - člověk, svět a ideje - a přirozené tak návštěvníka provede různými aspekty světa lidí.
Umění dlouhého století je velmi přístupné i pro laického diváka. Umění - a svět - za tu dobu prošel naprosto fascinující proměnou, kterou lze v dílech vysledovat, zároveň je ale změna srozumitelná. V jednom z minulých newsletterů jsem psala o konceptu MAYA - Most Advaced Yet Acceptable, a přesně to na výstavě najdete. I pro člověka uměním nepolíbeného je umění přístupné a může pozorovat posun od realistického portrétu k Picassovi, od zátiší s ovocem k abstrakci Františka Kupky.
Překvapivé ale může být zjištění, jak moc umíme být světoví. Výstava je složená jen a pouze z děl, které vlastní přímo Národní galerie, a srovnání vedle sebe snesou zahraniční a čeští autoři. Ať už krajinky nebo kubistické koláže, naši umělci se uměli vyrovnat slavným francouzským jménům.
Slovo “umělci” jsem použila schválně, umělkyň totiž na výstavě mnoho nenajdete. Pro toto velmi archivní, sedmé vydání newsletteru jsem si dala tu práci a spočítala je - 7 ze 163. Zdeňka Braunerová, Jenny Salmová, Luise Max-Ehlerová, Louisa Piepenhagenová, Charlotta Piepenhagenová, Pepa Mařáková, Amálie Mánesová. Vinit Národní galerii nelze, ženy-umělkyně zkrátka měly velmi omezené možnosti tvořit. Musely mít štěstí na blízkého benevolentního muže-umělce či pocházet ze zámožné rodiny, aby měly prostor se vzdělávat a tvořit. Přesto, nebo možná právě proto, si ale téhle nerovnováhy musíme všímat.
Přemýšlet nad překotným vývojem minulých století či nad postavením žen je určitě jednou z funkcí výstavy, hlavním argumentem pro její návštěvu jsou ale díla samotná. Vybrat si nějaké oblíbené je jako vybírat si oblíbenou zmrzlinu - budete mít oblíbence, ale nejlepší je mít možnost volby. Já jsem vybrala pět děl, která mi obvzláště přirostla k srdci. Jsem zvědavá, která přirostou k tomu vašemu.
Václav Špála je mi z výstavy asi vůbec nejbližší. Jeho obrazy mi dělají radost svými barvami i tím, jak se široké tahy štětce magicky mění v konkrétní výjevy. Vybírám jeho Autoportrét.
Podzemní dráha od francouzského malíře Luigi Loira je strategicky umístěná za rohem tak, že jak k ní přicházíte, postupně se vám otevírá a jako byste se nořily do mlhy a dýmu Paříže roku 1899. Pohltí mě vždycky.
V roce 1905 uspořádal Spolek výtvarných umělců Mánes v Praze výstavu Edvarda Muncha. Jednalo se o jeden z nejpřelomovějších momentů českého umění, “nakopla” mnoho mladých umělců k moderní tvorbě. Pobřeží u Lübecku je sice až z roku 1907, inspirující je ale i tak. 
Od doby, co jsem poslouchala Toulky českou minulostí, neřeknu Bohumilovi Kubištovi jinak než kubista Kubišta. Osobně ho považuji za jednoho z nejlepších malířů, co jsme světu dali, a jeho brzký skon ve 34 letech nás bezpochyby připravil o mnoho radosti. Jeho Promenáda v Riegerových sadech otevírá druhou část výstavy. Je o mnoho veselejší než většina jeho obrazů a baví mě, jak do něj divák doslova padá.
Poslední obraz bych si, narozdíl od všech předchozích, rozhodně nikam nepověsila. Neuvěřitelně mě ale těší jeho bizarnost a až přehnaná epičnost. Kriemhildina žaloba od česko-německého romantika Emila Lauffera zobrazuje výjev z eposu Píseň o Nibelunzích, kde Kriemhilda žaluje Gunthera a Hagena ze zavraždění hrdiny Siegfrieda.
PS: Výstavu si můžete projít virtuálně, tady.
PPS: Jen o patro níž, ve třetím patře, je další stálá výstava z doby První republiky. Pokud vás o české světovosti nepřesvědčilo patro čtvrté, nechte se definitivně přesvědčit právě tady.